„Vlková”, jak se tehdy ves nazývala, se stala formálně od září 1848 samostatnou obcí. Nebyla už podřízena smiřické vrchnosti, ale byla samostatnou obcí v čele s voleným starostou a radními obecního zastupitelstva. (Ve skutečnosti šlo o dlouhodobý proces, skutečně samostatnou byla obec až v roce 1850.)
Ve Vlkově existovala již od roku 1790 obecná škola. Původně triviální škola ve Vlkově byla jistě jen jednotřídní; kde byla v obci umístěna, není známo. Nová, dosud existující budova byla postavena roku 1894 jako dvoutřídní do 30.11. 1924; pak zase jednotřídní pro 1.-6. postupný ročník (od 1.12. 1924 do 31.8. 1930), poté opět dvoutřídní (od 1.9. 1930 do 31.1. 1941) a od 1.9. 1941 do 30.6. 1975 jako jednotřídní. Posledním ředitelem Základní školy ve Vlkově od r. 1966 až do jejího uzavření k 30.6. 1975 byl ředitel a učitel Oldřich Kalenda.
Při škole byla školní zahrada, štěpnice i školní knihovna, kde Obecní knihovna sídlí dosud. Škola se podílela na kultuře obce. Školní mládež hrávala divadlo, pořádala akademie i besídky. Správci, ředitelé i učitelé vcelku příznivě zasahovali do veřejného života - aktivně se na něm podíleli jako divadelní režiséři, knihovníci, ba i tajemníci MNV. Pro představu uvádíme, že v roce r. 1790 navštěvovaly školu celkem 104 děti ze 4 obcí.
Velkou událostí byly přípravy na rakousko-pruskou válku 1866. Přípravami žilo široké okolí josefovské pevnosti, které leželo přímo v operačním vojenském prostoru rakouské severní armády v počtu asi 6 armádních sborů a 4 jezdeckých divisí. Nejrušněji bylo ve dnech 23.-26. června 1866 v předvečer rozhodujících střetů, a to 27.6. 1866 u Náchoda a Trutnova, 29.6. 1866 u Jičína. Rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové 3. července 1866. Josefovská pevnost s posádkou 7 000 mužů nakonec nebyla vůbec dobývána. Prusové ji obešli. Tehdy byli obyvatelé všech okolních vsí svědky válečné paniky, hysterie a utrpení. Mnozí sedláci i ve Vlkově ze strachu před drancujícími armádami prodávali potraviny za směšně nízké ceny. Prohraná válka vyvolala v Rakousku vnitropolitickou krizi, která byla řešena r. 1867 vyhlášením dualismu (dvoustátí): Rakousko-Uherska.
Po rakouském dualismu a zejména po vydání prosincové ústavy 1867 a zákona č. 134 ř.z. o právu spolčovacím dochází také ve Vlkově k rozmachu spolkové činnosti. V roce 1903 se v Kudrnáčově Adresáři u obce Vlkov uvádějí tyto spolky: Tělocvičná jednota Sokol, založená 11. 10. 1896, měla tehdy 40 členů, jejím starostou byl Václav Jirousek. Dále v obci působila Občanská záložna a jejím ředitelem byl tehdy Josef Malý. V roce 1912 Macháčkův Adresář rolníků u Vlkova navíc uvádí spolek Hospodářská beseda a organizace agrární. V roce 1914 Chytilův Úplný adresář království českého opět uvádí Tělocvičnou jednotu Sokol a Rolnickou besedu. Z těchto spolků do dnešních dnů úspěšně působí TJ Sokol ve Vlkově, který svépomocí v roce 1978 dokončil budovu tělocvičny v akci Z, výstavba trvala 6 let. Slavnostně byla otevřena dne 9. prosince 1978. Objekt tělocvičny čp. 120 dosud slouží k pořádání různých kulturních i tělovýchovných akcí.
Výrazný rozmach zaznamenala populace, vzrůstal počet narozených dětí. V roce 1869 Vlkov čítal 523 obyvatel a 70 domů. Ze živnostníků zde působili dva hostinští ve dvou hostincích (Jan Adamíra a Václav Martin), 3 kupci, tedy 3 obchody (Václav Jirousek, Václav Rezek a Václav Pozník), 1 kovář (Fr. Lesk), 3 obuvníci (Josef Bart, Josef Veverka a Václav Sahánek), 1 řezník (Václav Potoček) a 1 truhlář (Václav Černý).
Za první světové války narukovalo z Vlkova celkem 86 mužů, z nichž 18 padlo. Jejich jména jsou uvedena na památníku před školou. V paměti místních zastupuje všechny vlkovské hrdiny Gustav Dušek (1891-1918), věrný sokol, legionář a mimořádná osobnost tehdejší obce i sokolského hnutí. Jeho otec byl jedním ze zakladatelů zdejšího Sokola a své děti vychovával v upřímné a uvědomělé lásce k vlasti a národu. Mnohostranně duševně i tělesně nadaný Gustav narukoval již v září 1914 a v roce 1915 zběhl k ruské armádě. Za pobytu v Rusku založil v Kurgani sokolskou jednotu a agitoval pro vstup do legií, kam byl sám přijat roku 1917. Záhy byl jmenován desátníkem a účastnil se všech bojů. Při bojích s bolševiky padl 6. července 1918 na sibiřské řece Bělé, když se odvážným činem pokoušel zachránit železniční most na trati k Omsku před zničením nepřáteli. Poučná a obdiv budící je ta skutečnost, že z rodiny Dušků kromě Gustava sloužili v legiích ještě tři jeho bratři, na frontě bojoval i pátý. „Čtyři sokolíci – čtyři hrdinové“, v ruských legiích byli Bedřich, Josef a Gustav a v italském zahraničním vojsku Jaroslav.
Z legionářského odkazu Vlkovských vzpomeňme ještě učitele Josefa Rezka, který se v Kyjevě r. 1916 připojil k České družině a následujícího léta se účastnil památné bitvy u Zborova, která Čechům v očích zahraničních spojenců vydobyla uznání a otevřela cestu k samostatnosti. Zborovská bitva byla jedním z nejdůležitějších milníků na cestě ke svobodě a za první republiky bylo její výročí druhým nejvýznamnějším svátkem po 28. říjnu. Jak řekl T.G. Masaryk, u Zborova stali jsme se národem bojujícím. Z našich bojovníků ve zbrani budiž dále uveden Jaromír Baše, který absolvoval celou bojovou cestu Transsibiřskou magistrálou. Vlkovský hostinec U Legionáře nese své jméno po Josefu Hájkovi, který se účastnil bojů na Sibiři až do Vladivostoku. Mezi aktivní bojovníky pod českým praporem v cizině patřili také Václav Zvolský, Karel Kutík a italský legionář Václav Šandera.
Jaký ohlas měl vznik státní samostatnosti v říjnu 1918, nelze uvést, protože původní kronika obce podle vzpomínek pana Karla Jandíka čp. 2 existovala a je toho času nezvěstná, nebyla-li záměrně zničena. Podle školní kroniky Vlkova na paměť vzniku samostatnosti školní mládež o tzv. stromovém dnu 13. dubna 1919 poblíž školy zasadila stromek pojmenovaný Lípa svobody, byly zazpívány hymny a provolána sláva prezidentovi ČSR T.G. Masarykovi.
Ve Vlkově bylo ve 20. letech založeno tzv. elektrárenské družstvo, resp. Hospodářské strojní družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech. Podle pamětníků byla do obce zavedena elektřina poměrně brzo, už v roce 1921.
Druhá světová válka si mezi občany vyžádala dvě oběti – Josefa Hlouška a Bohouše Adamíru. Druhý ze jmenovaných se ve svých osmnácti letech odhodlal k útěku z protektorátu, aby se mohl připojit k zahraniční armádě. Při pokusu o přechod hranic na Slovensko byl 6. února 1940 postřelen a na následky svého zranění zemřel. Jeho pohřeb na vlkovském hřbitově přerostl v masové pietní shromáždění občanů obce, které přísně sledovala okupační moc.
Těsně před konce války, v sobotu 5. května 1945, došlo ve Vlkově k závažnému incidentu. V obci ubytovaní němečtí vojáci byli vyzváni, aby odevzdali zbraně. Německé síly reagovaly vypravením dvou nákladních aut vojáků a důstojníků SS, kteří druhý den vyjednávali v hostinci s vedením obce. Posléze přijela ještě další tři auta s šedesáti vojáky z Josefova s kulomety, pancéřovými pěstmi a jedním dělem. Vlkov byl kolem 11. hodiny 6. května obklíčen 250 německými vojáky. Zásluhou vyjednávacích schopností starosty Jaromíra Žočka byl konflikt urovnán a Vlkovští ušetřeni krveprolití. Němci s sebou odvezli pět rukojmích, avšak již 7. května byli propuštěni a 10. května 1945 přijela Rudá armáda.