Vážení spoluobčané, milí Vlkováci!

S nevšedním pocitem, který přinášejí vánoční svátky, se k vám opět po roce obracím, abych jménem naší obce tradičním slovem přispěl k vyznění atmosféry, která se ve Vlkově i po celé naší zemi rozhostila.

Stačí se projít po našich ulicích či vyhlédnout z oken a hnedle nás potěší bezpočet světélek, které s nevyčerpatelnou nápaditostí mnozí z nás aranžují nejen na obvyklé smrčky, borovice, či jedle, jako je tomu u obecního úřadu a na křižovatce, ale stále častěji a hojněji také na svých domech, které se proměňují tu ve snivě bělostnou pohádku připomínající sníh a led, anebo v magický festival barev dodávající našemu společnému bydlišti náladu hravosti a veselosti.

I přes změny, kterými od dávných pokolení po naše generace Vánoce prošly, je zřejmé, že jejich trvalým symbolem a průvodním znakem je světlo, a to světlo v mnoha podobách a významech. Světlo ve smyslu astronomickém, který jsme si připomenuli před třemi dny společným setkáním okolo hřejivého ohně s douškem punče právě v okamžiku zimního slunovratu. Světlo v podobě záře linoucí se zpoza oken kostelů a domovů, v nichž svítí svíce a sálá teplo rodinného krbu. A konečně světlo v rovině přenesené. Světlo vnitřní, které si neseme v sobě a jež je třeba opatrovat a znovu rozžínat, abychom zůstali lidskými navenek i vůči sobě.

S prvním světlem blížících se Vánoc se setkáváme již v čase sklonku podzimu, na počátku adventu, kdy se na našich stolech, nebo dveřích do našich domovů objeví adventní věnec se čtyřmi svíčkami, které postupně, přímo rituálně, týden po týdnu zapalujeme. Pojďme tedy na okamžik odhlédnout od oslnivě blyštících a mihotajících se elektrických světélek zdobících ulice a připomeňme si trvalé a hluboké poselství skromnějšího, ale o to důležitějšího adventního věnce a jeho čtyř svící. Mnozí příběh v různých obměnách znáte, avšak podobně, jako se nevyčerpá naše fascinace plamínkem svíčky, nepoklesne ani síla podobenství, které nám zpřítomňuje.

Plály čtyři svíce na adventním věnci. Tak tiše, že bylo slyšet, jak začaly hovořit. První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se pokoj. Moje světlo sice svítí, ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží – žádný pokoj a mír nedodržují.“ A vskutku bylo její světélko stále menší, až zhaslo docela. 

Plamének druhé svíčky zakmital a svíce pravila: „Jmenuji se víra. Toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, jsem prý nemoderní a zbytečná – lidstvo nechce o Bohu nic vědět. Nemá tedy cenu, abych svítila.“ Průvan zavál místností a druhá svíčka uhasla.

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se láska. Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. Již nemám sílu, abych hořela. Lidé mě vytěsnili ze svých životů. Vidí jen sami sebe a nikoho dalšího, koho by mohli mít rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo.

Znenadání vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Vy musíte přece svítit a ne být zhaslé!“ A skoro začalo plakat. Konečně se ke slovu přihlásila i čtvrtá svíčka: „Neboj se! Dokud já svítím, nic není ztraceno! S mojí pomocí můžeme ostatní svíčky znovu zapálit.

 Jmenuji se naděje.“

 

Vážení spoluobčané, přeji vám krásné svátky a nadějeplný celý nadcházející rok 2026.